Skála

Prvním majitelem Skály je připomínán v roce 1358 Dyk ze Skály. Po něm následovali zemani Přibík z Kamenice 1360, Páta starší ze Skály 1401 a Václav Vácha z Dubé a ze Skály v roce 1415.  Ten také přivěsil  svoji pečeť na stížný list českých pánů, kteří vystoupili proti uvěznění a upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Dalším zemanem byl Maršík ze Skály a před rokem 1420 Jan z Jenštejna a ze Skály, který držel také majetek své ženy, dcery Jindřicha z Dubé, blízký Humpolec. Rytířský rod ze Skály byl jednou z větví rodu z Kamenice. Jako ostatní z tohoto rodu používali erb se znamením psí hlavy. Tak se ves Skála dostala pod humpolecké panství. V těchto letech již o zdejší tvrzi není v literatuře žádná zpráva. Tvrz možná zanikla, když do Čech v roce 1421 vnikla křížová výprava. Vojsko vedené císařem Zikmundem Lucemburským  táhlo v prosinci tohoto roku na Prahu přes Jihlavu a Humpolec. Šedesát tisíc žoldnéřů z celé Evropy páchalo cestou na obyvatelích hrozné ukrutnosti. Při svém tažení také vypálili a zničili řadu tvrzí. Právě v této době mohlo dojít ke zničení skalské tvrze a možná i kostela. Jen pomalu se ves vzpamatovávala z těchto hrůz. Ve vsi zůstal pouze grunt Soběhrdů. Panský dvůr byl v roce 1496 rozprodán lidem.

Skála patřila až do roku 1559 k panství Humpolec. Potom byla dva roky součástípa lipnického panství. V roce 1561 odprodal Burian III. Trčka z Lípy hrad Lipnici Františku hraběti z Thurnu. Sám se odstěhoval do Světlé a určil si ji za svoje sídlo. Skála tak připadla pod jeho světelské panství. V květnu 1636 byl trčkovský majetek zkonfiskován. Světelské panství bylo rozděleno a podíly na něm získali mimo jiné dědicové po knížeti Donu Aldobrandinim (velkopřevoru maltézského řádu), který část tohoto panství získal za zásluhy od císaře Ferdinanda II. Dědicové ho 3. července 1637 prodali Filipovi Adamovi ze Solmsu, hraběti Římské říše, pánovi z Mintzenbergu, Wildenfeldu a Sonennwaldu. Hrabě tak získal Okrouhlici, Poděbaby, Krásnou Horu, Babice, Vadín, Michalovice, Květinov a Skálu.

Kolem roku 1708 zakoupil panství Michal Askáč, svobodný pán Kirchner. Ještě v tomto roce celé panství prodal císařskému tajnému radovi, hraběti Janu Petru Strakovi z Nedabylic a  Libčan. Jeho potomek, hrabě Karel Straka nechal vystavět v roce 1728 místo dosavadní dřevěné kaple barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Skála patřila pod okrouhlické panství až do roku 1843. Od 3. června 1850 došlo k připojení  obce pod okresní hejtmanství. Německý Brod a soudní okres Humpolec. To však trvalo pouze pět let a Skalští připadli pod nově zřízené okresní hejtmanství Humpolec.

Postavení kvalitnější silnice vedoucí přes obec z Německého Brodu do Humpolce se obyvatelé dočkali v roce 1833. Původně měla být opravena pouze stávající cesta vedoucí do příkrého kopce ke kostelu a odtud dále k Boňkovu. Kopec býval  hlavně v zimě velkým postrachem formanů. Proto došlo k rozhodnutí vést silnici v údolí kolem rybníka a dále směrem k Rozkoši a Humpolci.

V roce 1866 se uskutečnila bitva mezi Rakouskem a Pruskem u Hradce Králové. Tuto bitvu Rakousko prohrálo a pruské vojsko táhlo na Vídeň. Devátého července přitáhlo vojsko do Skály. Obyvatelům zabavili veškeré potraviny a padesát devět doutníků, jeden povoz i s koněm. Znovu se objevili po uzavření míru mezi oběma státy. Čtrnáctého srpna téhož roku se ve škole a chalupách ubytovalo na sto čtyřicet mužů. Zase vše vyjedli a po dvou dnech pokračovali směrem k Leštině a Čejovu. Zbyla po nich pouze bída a cholera. Této zákeřné nemoci podlehlo v obci deset obyvatel a další pak v okolních vesnicích. 

Další změnou při uspořádání v Rakousku- Uhersku se obec Skála dostala v roce 1868 pod okresní hejtmanství v tehdejším  Německém Brodě. K obci patřily ještě vesnice Zdislavice a Leština. Zdislavice se oddělily pod samostatnou obec v roce 1888 a Leština až v závěru roku 1919.

Povětšinou dřevěná stavení byla příčinou častých požárů. Na popud zdejšího řídícího učitele Františka Jaroše došlo v roce 1893 k založení sboru dobrovolných hasičů. Sbor v dalším roce vstoupil do hasičské župy humpolecké. Členové sboru hrávali také divadlo. Pro tyto účely si zakoupili v roce 1914 divadelní jeviště. Hasičský sbor zde pracuje bez přestávky dosud, současným starostou sboru je František Adamec.   

V roce 1903 vyhořel panský mlýn Aloise Reimana, který měl již v té době i parní stroj pohánějící mlecí zařízení při malé vodě. Mlynář spáleniště prodal a nový majitel Arnold Posiles zde postavil škrobárnu a mydlárnu EXTRA.  Při velké povodni v roce 1908, kdy došlo k protržení hráze rybníka, strhla voda polovinu budovy, kde se vyrábělo mýdlo. Výroba se tak zastavila a nebyla již obnovena. V roce 1927 došlo k přestavbě škrobárny na lihovar. Už tehdy se vyráběl elektrický proud z vlastního dynama pro potřebu výroby. Lihovar byl po druhé světové válce znárodněn a v padesátých letech  minulého století skončil svoji činnost. Dlouho potom sloužil jako sklad místního JZD. U lihovaru stojí dosud třicet metrů vysoký komín, kde od roku 1954 pravidelně hnízdí čápi. V roce 1990 zakoupili  celý zdevastovaný objekt soukromí majitelé. Objekt nejprve pronajali a později zde někteří začali provozovat živnosti. Pan Bártl stavbu a opravu krbů a pan Adam zemní práce a vrty.

V objektu čp. 3 bývala asi dříve šmelcovna, kde se roztloukala stříbrná ruda. Vodní kolo pohánělo stroj na drcení rudy, vodou rudu vyplavovali a stříbrné zbytky vypalovali na dřevěném uhlí. Ruda se dolovala u Pavlova, Koječína a Slavníče i Věže. Mlýn a pily se zde poprvé uvádí v roce 1668. Nad mlýnem býval také rybník nazývaný Nademlejnský. Přišlo se zde i na staré koryto. Říkalo se o něm, že bylo používáno na praní rozdrcené rudy. Další zpráva je z roku 1849, kdy tady vystavěl  novou pilu mlynář Karel Koret. Pilu přenechal svému synovi Aloisovi. Sám zakoupil dřevěné stavení čp. 5, nechal je zbourat a postavil tady zděné stavení, ve kterém zřídil hospodu. Ta skončila svoji činnost v roce 1910 již za jiného majitele. Zajímavostí je nález pokladu tehdejším majitelem Františkem Venhauerem v roce 1923. Při sázení stromků vykopal hliněnou nádobku. Uvnitř se skrývaly 324 kusy stříbrných grošů, ražených v letech 1615 a 1616.

Pila vyhořela v roce 1913, kdy nebyla v provozu,  skladoval se v ní jen len a sláma. Těsně před první světovou válkou  došlo k výstavbě nové pily. Vlastníkem pily byl v roce 1923 Bohuslav Koten, který vyráběl šindele. Vodní kolo pohánějící sílu  bylo nahrazeno v roce 1933 malou vodní turbínou s dynamem.

I do těchto končin Vrchoviny zasáhla první světová válka. Řada mužů musela odejít ze svých domovů na bojiště. Zde někteří padli a jiní byli vážně zraněni. Ze Skály zemřelo pět mužů a dalších pět později na následky z bojů. Někteří se dostali do zajetí a později vstoupili  do československých legií. V Rusku byl legionář Alois Hron a Josef Sochor, v Itálii Josef Endrle a Jan Hořejší. Horší to bylo v obci. Na práci zbyli pouze staří lidé, ženy a většinou i starší děti. Potraviny skoro všechny museli odevzdat pro vojsko. Často býval ve staveních hlad.

Tím radostněji byl uvítán konec válečných útrap a vznik samotného československého státu 28. října 1918.

Při sčítání osob v roce 1921 žilo v obci dvaadevadesát mužů a sto devět žen. Přičiněním sboru dobrovolných hasičů a místní osvětové komise, které předsedal řídící učitel Otakar Březina, se podařilo v obci postavit pomník vojákům padlým v 1. světové válce. Pomník byl postaven ve stráni pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Slavnostní odhalení pomníku se uskutečnilo 9. června 1930. Odhalení se zúčastnili legionáři z Humpolce, Herálce a hasičské sbory ze Skály a širokého okolí.

Senzační podívaná se naskytla večer 12. května 1933. Na starou silnicí poblíž kostela muselo asi pro poruchu přistát letadlo Československých státních aerolinií.  Jednalo se o pravidelnou linku z Košic do Prahy, obsazenou pěti cestujícími. Stroji ani cestujícím se nic nestalo. Druhý den závadu odstranili, několik volů vytáhlo stroj na kopec a odtud odletěl ku Praze.

Největší událostí v roce 1938 se stala elektrifikace obce. Nelze dnes vypsat radost, když se poprvé ve stavení rozsvítila žárovka. Prvně byl elektrický proud zaveden do místní školy.

I druhá světová válka přinesla zdejším obyvatelům samé útrapy a nedostatek potravin i ostatního zboží. Řada obyvatel byla nasazena na nucené práce v Německu i u nás. Konec utrpení nastal 9. května 1945. Ráno přes obec utíkali Němci a za poledne přijely na náves první tanky. S Rudou armádou přijeli i rumunští vojáci.  V červnu pak vojsko vesnici opustilo. Tak se začal zdejší život dostávat opět do normálu. Došlo k založení místního národního výboru. V únoru 1948 pak převzala moc v celé zemi komunistická strana. Byly odstraněny všechny rysy a zaveden totalitní systém diktatury Komunistické strany Československa. Postupně bylo provedeno úplné znárodnění průmyslu, obchodu a zahájena kolektivizace zemědělství.

Rovněž ve Skále došlo přes odpor občanů k ustavení jednotného zemědělského družstva v roce 1950. Došlo i na konfiskaci majetku Františka Sochora. V roce 1953 se uskutečnila přístavba zabraných chlévů a stodoly, do kterých byl sveden hovězí dobytek.  Společně byli ustájeni i koně a prasata. V dalším roce však došlo k velkému odchodu zemědělců z JZD. Družstvo se proto muselo obrátit o pomoc služeb strojní traktorové stanice. Někteří zemědělci se opět vrátili zpět do JZD až v roce 1958.

Místní národní výbor ve Skále odkoupil v roce 1959 stavení pana Špiňara a nechal ho zbourat. Na jeho místo bylo rozhodnuto postavit kulturní dům. Plán na něj zhotovil student stavební průmyslovky v Havlíčkově Brodě Josef Žáček. Místní obyvatelé odpracovali na jeho stavbě mnoho brigádnických hodin. Slavnostní otevření se uskutečnilo v září 1963. Jeho rekonstrukce a přístavba proběhla v letech 1985-1988. Kulturní dům je využíván i v současnosti. Po zrušení hostince U Grobiána se hostinec přestěhoval do kulturního domu.

Jihlavský kraj byl zrušen v roce 1960 a Skála tak přešla pod Východočeský kraj v Hradci Králové a pod okres Havlíčkův Brod.

Jednotné zemědělské družstvo se v roce 1973 sloučilo ve větší celek s JZD Věž. Sloučené družstvo tak hospodařilo na zemědělské půdě. Další historie družstva se odvíjí společně s Věží a dalšími spojenými družstvy. Po změně režimu v devadesátých letech si někteří zemědělci vzali půdu zpět a ostatní dále hospodařili v Zemědělském družstvu Věž. Později své majetkové podíly mohli vložit do nově vzniklé akciové společnosti ZAS Věž, založené v roce 2001.

Nejen družstva, ale i obce se slučovaly ve velké celky. Proto došlo  v roce 1985 ke sloučení Skály s Místním národním výborem Věž.

Prodejna Jednoty byla vrácena v restituci po roce 1990 původním majitelům. Davidovi objekt pronajali firmě Kasben, která zde provozovala obchod. Později pak budovu prodali firmě Steiner - čalounictví, která v objektu pracuje i v současnosti. Celá ves byla v roce 2003 plynofikována.

Skála je v současnosti místní částí obce Věž. Žije zde devadesát šest obyvatel ve dvaceti devíti domech.